Hneď na začiatku 20. storočia, krátko po svojom zrode (za oficiálny zrod automobilu sa všeobecne považuje udelenie patentu Ríšskym patentovým úradom Benzovej trojkolke v roku 1886), sa stal automobil významným fenoménom v živote ľudstva. Spočiatku rozvoju automobilizmu bránili rôzne skeptické názory na nový dopravný prostriedok, ktoré sa nakoniec ukázali ako neopodstatnené. Postupom času automobil dosiahol postavenie najobľúbenejšieho dopravného prostriedku človeka. Nezbavil sa však prívlastku, že ide o prostriedok, ktorý pri svojom prevádzkovaní predstavuje pre tých, ktorý v ňom cestujú a pre okolie, zvýšený stupeň rizík a nebezpečenstva. Z uvedených dôvodov nemôže viesť motorové vozidlo hocijaká osoba. Musí to byť človek odborne spôsobilý, ktorého spôsobilosť musí byť potvrdená výcvikom a predpísanou skúškou. Vodič motorového vozidla musí spĺňať aj ďalšie predpoklady, ako je to uvedené ďalej.

Když se začátečník pod dozorem zkušeného řidiče vycvičil dostatečně v řízení automobilu, musí složiti zkoušku, předepsanou §23. min. nař. ze dne 28. dubna 1910[1], po případě ze dne 22. dubna 1920[2], aby měl právo říditi samostatně automobil. Zkušební komisař vydá osvědčení o zkoušce, načež příslušní okresní politický úřad nebo policejní ředitelství vystaví vůdčí list ve smyslu §25. uvedeného ministerského nařízení.

Každý, kdo složil řidičskou zkoušku, není však ještě dokonalým řidičem, poněvadž skutečné dokonalosti lze nabíti teprve delším cvikem.

Vlastnosti, jakých nutno žádati od každého řidiče automobilu, ať se již jedná o automobilistu anebo řidiče z povolání, jsou tyto:

  1. Tělesná a duševní zdatnost: Pro správné a bezpečné řízení automobilu jest nejen nutno, aby řidič byl dosti silný ku natáčení motoru po případe u nákladních vozů, ovládaní řídicího kola a ručních pák, aby měl bezvadný zrak i sluch, zdravé ruce a nohy, nýbrž aby byl duševně zdráv a čilí. Nervosní lidé, ztřeštěnci, divoké povahy, stejně jako váhavci a stále nerozhodní nemají nikdy zaujímati místa za řídicím kolem, neboť pravidelně daleko nedojedou a způsobí neštěstí. Jízda automobilem jest u srovnání s jízdou koňmi mnohem bezpečnější, ale za určitých okolností také mnohem nebezpečnější, podle toho jaký jest řidič. Bezpečnost jízdy s párem koní záleží jednak na rozumném řízení vozkou, rovněž tak ale na chování se zvířat; jsou-li zvířata plachá, jest pro vozku nesnadno je ovládati; u automobilu jest řidič rozhodujícím činitelem a záleží pravidelně bezpečnost jízdy na jeho schopnostech.
  2. Opatrnost je pro každého řidiče nejbezpečnější pojistkou. Opatrný řidič předvídá vždy nebezpečí, na místech kde by se mu mohla nehoda přihoditi, mírní jízdu, byť i zdánlivě nebylo žádné překážky, nevyhledává zbytečně nebezpečí a nečiní smělých pokusů; jen odvážní a neopatrní řidiči předjíždějí povozy, aniž by dali znamení, po samém kraji silnice, projíždějí v posledním okamžiku mezi dvěma pouliční dráhy, přejíždějí ještě v posledním okamžiku trať železniční před spuštěním závor a pod. Jednou se jim pokus podaří, nepřihodí se neštěstí, čím se stanou ještě odvážnějšími, potom ale pravidelně bez zaslouženého trestu dlouho nejezdí.
  3. Klidná rozvaha a chladnokrevnost: Není většího nebezpečí pro spolucestující, pro chodce a povozy na silnicích nad nervosního a ztřeštěného řidiče; pravidelně jezdí všude rychle, i ve vesnicích a v oživených ulicích, závodí o minuty, aniž by jeho přítomnost na určitém místě měla vůbec nějakého významu, brzdí vždy teprve v posledním okamžiku a rozjíždí vůz opětně při plných obrátkách motoru a náhle spuštěné spojce. Opotřebení vozu a zejména pneumatik jest při takovém zacházení až neuvěřitelně veliké. Klidný řidič dovede zachovati svoji chladnokrevnost i ve skutečných chvílích nebezpečí a přímo hravě si dovede pomoci i z nebezpečné situace; může-li zrychlením jízdy uniknouti z nebezpečného místa, nesešlápne nikdy pedál brzdy, nepokouší se však také nikdy o to, aby přejel takové místo, jestliže čas nevystačí. Volba správné chvilky přesné vypočítaní času a vzdálenosti, kterou nutno vozem ještě ujeti, než by nastalo nebezpečí, jsou výsledkem jeho chladného uvažování; často mine nebezpečí jaksi instinktivně a teprve dodatečně si jasně uvědomí, proč tak či onak jednal.
  4. Snášenlivost a slušnost vůči ostatním jezdcům na silnicích, jakož i chodcům jsou vlastnosti, kterých, bohužel mnozí řidiči postrádají. Jest skutečně podivno, jak člověk jinak mírný, jemných mravů dovede závoditi s prostým vozkou v nadávkách, jakmile se posadí k řídicímu kolu automobilu. Není ovšem nikterak příjemno, jestliže se vozka na dané znamení nevyhne a automobilista musí čekati, leč nutno při tom uvážiti, že takové zdržení jest přece jen nepatrné, nechá se snadno nahraditi a konečně nadávky nikterak nepomáhají, nýbrž jen utvrzují vozku v nepřátelství vůči automobilistům. Někteří řidiči mají zálibu v tom, jestliže mohou chodcům způsobiti nějakou nepříjemnost nebo škodu, mohou-li je blátem důkladně postříkati anebo zaprášiti; takoví řidiči jezdí ve vesnicích zvláště rychle, aby nejen okna, ale i štíty domů blátem zastříkali; že mnohé drobné domácí zvíře bylo úmyslně zničeno při takové rychlé jízdě, nelze popírati. Bohudík jest jíž většina automobilistů rozumných, kteří zavrhují každou neslušnost divokých jezdců a přispívají k odstranění protiv mezi automobilisty a chodci, z nichž jsou mnozí nepřáteli automobilistů také jen na tak dlouho, dokud si automobil sami nekoupí.
  5. Poctivost a svědomitost musí býti požadovány od každého řidiče z povolání, aby při každé příležitosti hájil jedině zájmy svého zaměstnavatele. Na jiném místě bylo již na to poukázáno, že řidič jest důležitým při rozpočtu výloh, spojených s provozem. Svědomitý řidič ušetří mnoho benzínu, mazadel a zejména pneumatik, nesvědomitý plýtvá jimi, způsobuje každou chvíli nějakou poruchu na voze neopatrným zacházením, aniž by sám z toho měl nějaký prospěch. Jsou však i případy, že řidiči vyjednávají si provise z dodaných pneumatik, náhradních součástí a ve správkárnách z každé provedené opravy.
  6. Vlídné zacházení a slušný plat jsou opět povinnosti zaměstnavatele vůči řidiči. Nutno přiznati, že někteří automobilisté, ve vlastním svém neprospěchu, hledí uspořiti na mzdě řidiče, zapomínají patrně na to, že řádný řidič za nízkou mzdu pracovati nebude a levný řidič, který se nízkou mzdou spokojí, buďto svěřeným mu úkolům nerozumí a vůz poškodí, takže výlohy za opravy jsou značně vyšší, anebo si rozdíl ve mzdě opatřuje méně poctivým způsobem, k čemu jest často jen nedostatečnou mzdou donucen.

Hovorí sa, že vodiči automobilov sa za volantmi svojich vozidiel chovajú tak ako v bežnom živote. Vo väčšine prípadov postrádajú slušnosť, ohľaduplnosť, znášanlivosť, sú drzí a arogantní. Z príspevku však vyplýva, že tieto negatívne charakterové vlastnosti nechýbajú len dnešným vodičom, ale postrádali ich už prví chaufferi automobilov. Ďalšou zaujímavou informáciou je informácia o vzťahu vodičov profesionálov a ich zamestnávateľov. Ako keby autori písali o poznatkoch z nešnej praxe. A tak hoci od zrodu automobilu ubehlo viac jako 100 rokov, automobily prešli veľkými zmenami, no v súvislosti s ich majiteľmi akoby sa zastavil čas.

Zdroj:

Úryvky z knihy AUTOMOBIL A JEHO OBSLUHA, populárně psaná příručka pro automobilisty, řidiče automobilů a příznivce automobilismu.

Napsali: Ing. Fr. Kec; Fr. Malý

Nakladatel: E. Weinfurter, knihkupec, Praha 1928      

Obrázok na úvodnej lište je iba ilustračný

[1] Č. 81. Nařízení ministeria vnitra v dohodě s ministeriem obchodu, ministeriem veřejných prací a s ministeriem financí ze dne 28. dubna 1910, jímž se vydávají ustanovení policejní pro jízdu jízdnych silostrojů (automobilů, motorových vlaků a motorových kol).

V krajinách svätoštefanskej uhorskej koruny (Zalitavsko) nariadeniu č.81 odpovedalo Nariadenie uh. min. vnútra č.57000, zo dňa 29. apríla 1910, ktoré platilo na Slovensku aj v prvých rokoch ČSR.

[2] Č. 310. Nařízení presidenta zemské správy politické v Praze ze dne 22. dubna 1920, číslo 6-298, č.z.sp.p 52.614 o vyzkoušení motorových vozidel (automobilů a motorových kol), jakož i o zkouškách řidičů takových vozidel v Čechách.